Výtvarné styly

Barokní styl se ve výrobě skla vyznačoval především tvorbou silnostěnných kónyckých číší s rytým a malovaným figurálním a rostlinným dekorem. Tavbu křídové skloviny doplňovaly některé druhy barevného skla, sklo rubínové a také opálové. Na povrchu skel se mohly objevovat nejen scény ze Starého i Nového zákona, ale i mytologické scény, alegorie ctností, světadílů, denních a ročních dob. Tak jako v renesancii tentokrát se značné pozornosti těšily scény, které líčilyvšední každodennost a zábavy aristokratické společnosti. Velmi často zdobily stěny předmětů lovecké výjevy, jejichž značný výskyt svědčí o posledním velkém rozkvětu lovu jako kolektivní slavnosti doby baroka. Z této doby se však dochovalo jen velice málo písemných pramenů a tak barokní producke zůstává víceméně anonymní, jelikož je velice těžké určit z které konkrétní sklárny sklo pochází.   

Příkladem barokní výroby může být tento pohár s harrachovským znakem věnčeným Řádem svatého rouna vpředu na čele kupy, vyrobený pravděpodobně po roce 1749. Pohár pochází z rodinné sbírky na zámku v Hrádku u Nechanic a vztahuje se pravděpodobně k osobě Ferdinanda Bonaventury hraběte Harracha, který řád obržel v roce 1749.

Dalším krásným příkladem barokního stylu může být číše s výjevem Nejkrásnější cesty na saních z Jilemnice do Rokytnice, pravděpodobně z let 1770-1780. Pohár je vyroben z mléčného skla, malovaný pestrými emailovými barvami a zlatem. 

Plynule navazující období rokoka dále vylepšilo tehdejší malířské dovednosti, malovalo stále více pestrými barvami i zlatem, barevnost skla se mění z převládajících sytých tónů na barvy světlejších tlumenných tónů, v nichž dominuje barva růžová až fialová, světle zelená, světle modrá a bílá.  

Stejně jako rokoko také klasicismus se na českém skle projevil s jistým zpožděním. V mnoha případech se dlouho prolínal s barokem, někdy se v podobě klasicistního geometrického dekoru objevil na barokních tvarech a naopak, například na válcovitých tenkostěnných číších, jež zdobí bordury s prvky doznívajícího rokoka. Klasicismus se formoval již od poloviny století jako reakce na baroko a zejména jeho pozdní fázi – vládnoucí přebujelý styl rokoka. Umocněn zájmem o klasický antický ideál krásy, vyvolaný objevy Herkulanea a Pompejí Johannem Joachimem Winckelmannem, preferoval předměty z kvalitních materiálů, jasných válcovitých, kapkovitých a vejčitých tvarů, s dekorem v duchu dědictví antického umění a architektury. 

V prvním desetiletí 19. století sklárna v Novém Světě, podobně jako ostatní producenti skla v Čechách, zaměřovala svou pozornost na další zvýšení kvality skloviny. Vedle čirého skla, které převažovalo, se však v českých sklárnách tavilo i sklo barevné, například sklo mléčné (kostní), opakní světle modré sklo, průsvitné modré sklo (kobaltové), sklo tmavě zelené, sklo barvy topasu a v menší míře i sklo zv. rotwelches Glas.

Z mnoha rafinačních technik, kterými bylo sklo v období empíru dekorováno, je třeba na prvním místě zmínit brus, který se stal výzdobným prvkem vpravdě stylotvorným. Tato skutečnost je ještě více zdůrazněna připomenutím proměny recepce skla (jako suroviny) – v době empíru se požadovalo, aby sklovina v co největší míře evokovala diamant, velmi oblíbený na francouzském a anglickém panovnickém dvoře. S tímto faktem souvisel i nový typ brusu, který se do Evropy rozšířil z Británie. Jednalo se o tzv. kaménkový (též zv. briliantový) brus, jenž byl ve své základní formě tvořen malými čtyřhrannými jehlany. V Anglii rozšíření tohoto typu dekorace skla souviselo s výrobou olovnatého křišťálu, velmi vhodného k broušení skla.

Část souboru na čaj (koflík s podšálkem a miska na pečivo) z období kolem roku 1820. Souprava na čaj je skvělým reprezentantem empírového brusu, který je na všech částech soupravy uplatněn v jednotném stylu. Povrch předmětů je zdoben broušeným dekorem ve třech horizontálních pásech, které jsou vyplněny do sebe pilovitě zapadajícími trojúhelníkovými poli, jež jsou střídavě tvořena drobnými čtyřhránky a velmi nízkými jehlany. Empírová estetika těchto artefaktů je ještě podtržena pozlacenou bronzovou montáží (zoomoforních a vegetabilních forem). Zlacená montáž    je francouzského původu.

Harrachovská továrna v první čtvrtině 19. století vyráběla převážně sklo čiré,  které mělo svými vlastnostmi co nejvíce evokovat tehdy módní diamant a bylo objednavateli před sklem barevným upřednostňováno Teprve v době kolem roku 1825  se s nastupujícím novým slohem – biedermeierem dostávalo do středu zájmu sklo barevné, které postupem času potlačilo produkci čirého skla, jež dominovalo sklářské výrobě ve střední Evropě od dob renesance. Pražská výstava roku 1828 Pak představuje definitivní tečku za posledními dozvuky empírového stylu v produkci sklárny v Novém Světě. Rok konání výstavy se stal pro sklárnu přelomovým i proto, že tehdy bylo započato s výrobou vrstveného rubínového skla křišťálem, jež se stalo jedním ze symbolů českého skla období biedermeieru

Třicátá léta 19. století byla obdobím neskrývaného závodění jednotlivých producentů skla ve vynalézání nových barevných variant skla a jeho následného uplatnění na trhu. Harrachovská sklárna v té době produkovala nesmírně širokou škálu barevných sklovin. Vedle skla čirého (křišťálového) huť produkovala skla hyalitová, čiré sklo i mléčné sklo bylo vrstvené červeně, modře, zeleně, fialově atd. Z kompozitních sklovin se nejčastěji tavila skla červená, ametystová a růžová. Dále se vyráběla skla lazurovaná a irisovaná (listrovaná). Kromě toho sklárna tavila i skloviny barvené přímo ve hmotě (například sklo modré, temně zelené a sklo smaragdové). Ke konci čtyřicátých let byl repertoár barev obohacen (mimo jiné) o cíničité emailové sklo vrstvené rozalinem a o kompozitní zelené skloviny (uranová skla), sklovinu zv. isabell (barva slonové kosti), opálová skla tyrkysové barvy a sklo Lapis lazuli.

Každé kvalitní sklo se muselo v období empíru a biedermeieru brousit. Nebroušené sklenice si nebylo možné představit. Rozsáhlá aplikace broušeného dekoru byla používána na značné šíří sortimentu vyráběného zboží. Vedle stolního skla (často se jednalo o mnohočetné soupravy) továrna produkovala i sklo dekorativní a užitkové (jako například svícny, kalamáře, dózy, vázy atp. Předměty tak byly opatřeny nejenom brusem kaménkovým, ale také broušenými vějířky, mušlemi, kapkovitými  tvary, vlnkami, spirálami či závěsy. 

Dva příklady výrobků z období biedemeieru:

Rosalinový pohár s víkem a s řezbou Zmrtvýchvstalého Krista, provedení pravděpodobně kolem roku 1840. 

Žlutě lazurovaná číška z bezbarvého křišťálového skla. Vyrobeno mezi lety 1830-1840. 

Jedním z nejvýznamějších a nejoriginálnějších forem dekorací v období biedermeieru byly porcelánové reliéfy (pasty). S touto produkcí započala sklárna v Novém Světě již na počátku dvacátých let 19. století. Nicméně o výrobním vrcholu můžeme hovořit až v letech třicátých a čtyřicátých.

Stojánek s portrétem císaře Františka I. 

Tento bohatě broušený, lazurovaný stojan se zatavenou keramickou inkrustací byl novosvětskou sklárnou vystaven na 3. průmyslové výstavě v Praze roku 1931. 

V období stylu druhého rokoka, který se v oblasti skla a užitého umění začal ve střední Evropě uplatňovat od druhé poloviny třicátých let 19. století, došlo v novosvětské produkci již ke konci třicátých let k odklonu od biedermeierských zásad. Namísto dynamických, složitě stereometricky pojednaných tvarů se do popředí dostávaly tvary jednodušší, „čitelnější“, jejichž forma nebyla už v takové míře utvářena broušeným dekorem. 

Novosvětská sklárna nadále používala kvazi gotické prvky, ovšem v simplifikovanější podobě – arkády a okna, jejichž tvar byl kromě lomeného oblouku rozšířen o troj- a čtyřlisty, maurský oblouk, jetelový oblouk, tudorský oblouk atp. Rozšířily se rovněž velké medailony poskytující prostor pro další druhy rafinace (například malba, řezba). Reflexí dob minulých bylo i užití benátských hutních technik. Posun pozorujeme také v oblasti morfologie tvarů, kdy začaly převažovat různě modifikované a kombinované zvonovité, nálevkovité, kónické a soudkovité siluety nápojového skla. Dříve velmi běžný válcovitý tvar doznal ústupu.

Pohár s víkem s arcivévodou Štěpánem z čirého skla vrstveného rubínem, jehož elegantní, dokonale vyvážená, plynule pojatá konvexně- konkávní linie siluety odpovídá schematické kresbě poháru zachyceného v novosvětské fakturační knize v roce 1846.

Samostatnou kapitolou v dějinách novosvětské produckce je období, kdy v harrachovské sklárně působil brusič, řezač, ale především vynikající rytec portrétysta  Dominik Biemann (1800-1857). Řezby Dominika Biemanna prošly od počátečního grafického stylu, zdůrazňujícího anatomické detaily portrétované osoby, k vrcholu jeho portrétního umění, v němž spojil bohatě nuancovanou modelaci objemů se světlem, které měkce zcelovalo jejich povrch. 

Antikizující styl, novorenesance, novobaroko, novorokoko a orientalizující sklo

Velká výstava průmyslových prací všech národů, Londýn 1851

Účast na londýnské Velké výstavě průmyslových prací všech národů (Great Exhibition of the Works of Industry of all Nations) v roce 1851, první ze seriálu světových výstav konaných ve druhé polovině 19. století, nabídla sklárně poprvé příležitost představit své sklo publiku z celého světa. Harrachovská sklárna byla v Londýně nesporně považována za nejvýznamnějšího představitele českého sklářství a její druhorokoková produkce představovala typického zástupce skla, pro nějž se v Anglii vžil termín Bohemian Glass. Sklárna na této první světové výstavě představila výrobky mnoha uměleckých stylů (novogotického, antikizujícího, orientalizujicího, a dalších) a poprávu získala první cenu – zlatou medaili a čestné uznání. 

Exponáty harrachovské sklárny a rafinérie Wilhelma Hofmanna uveřejněné v časopise The Illustrated London News 19, 1851. 

V souvislosti s úspěchem sklárny v Londýně a měnících se výtvarných stylech ve světě, byla sklárna nucena stále rychleji reagovat a vymýšlet nové a nové produkty reflektující měnící se vkus svých zákazníků. V druhé polovině 19. století se tak rychle střídají styly antikizující, novorenesanční, novobarokní, novorokokní, orientalizují a mnohé další.

Antikizující styl a Staroněmecké sklo

V druhé polovině 19.století a především pak v šedesátých letech se inspirací pro tvorbu stal antický starověk a klasicismus. Slářská výroba se v té době mimo jiné snažila napodobit antickou řeckou keramiku s červenou figurální malbou. Vyvrcholení anglických antikizujících tendencí, reprezentované především křišťálovým rytým sklem, přinesla londýnská Světová výstava v roce 1862. Podnítila však také pokračování harrachovské odezvy. Tu v následujícím období představuje početná skupina výrobků z bílého opakního skla, nejčastěji váz, ale i podnosů na noze, dóz či souprav na cukrovou vodu a dalších tvarů, zdobených opět ornamenty a figurálními motivy vycházejícími ze soudobé zidealizované představy o antickém starověku.

Příkladem antikizujícího stylu může být tato mísa s podstavcem vyrobena kolem roku 1864. Mísa je z bílého opálového skla (Beinglas), podstavec a noha jsou kryty rumělkově červeným emailem. Ve vyspořených medailonech jsou kolorované portéty římského válečníka a dámy s antickým účesem.  

Od londýnské světové výstavy v roce 1862 lze pozorovat první příklady nastupující novorenesance. V té době již je dva roky majitelem sklárny Jan Nepomuk František hrabě Harrach.  Následný vývoj potvrdil, že na předním místě jeho mnohostranných kulturních i hospodářských aktivit byla jistě i prosperita sklárny a její propagace jako předního zástupce českého sklářství.

Harrachovská novorensanční tvorba je v této době inspirována především tzv. staroněmeckým sklem („altdeutsches Glas“). Vyrábělo se množství pohárů, číšek, römerů, džbánů a humpenů zhotovených ze zeleného skla (tzv. Gemeinglas), zpravidla doplněné hutními nálepy tvaru knoflíků či rozet, ukazuje celou škálu tvarů charakteristických pro počátky výroby staroněmeckého skla. Vedle typických válcovitých, hladkých, v několika velikostech a s různými tvary víka vyráběných humpenů, které napodobují tvary z 16. a 17. století, se nejčastěji objevují štíhlejší humpeny na noze (někdy uváděny jako Stütze), humpeny s prstenci (gereifelte Humpen), válcovité holby (Kannel), hruškovité džbány na třech kulovitých nožkách a römery různých proporcí.

Džbán s uchem, pravděpodobně z let 1870-1871. Žlutozelené sklo Gelbgrůn, foukané do formy, volně tvarované ucho, emailem malovaný erb a zlacené ráfky. 

Světová výstava, Vídeň 1873

Vídeň jako centrum významné evropské mocnosti Rakouska- Uherska usilovala o pořádání světové výstavy již od šedesátých let a po Londýně a Paříži se stala třetí metropolí, v níž se tato důležitá světová přehlídka uskutečnila. Výstava, zahájená 1. května 1873, se stala pro harrachovskou sklárnu po dlouhé době příležitostí předvést svoji produkci v co největší šíři na „domácí“ půdě. Sklárna v té době patřila mezi renomované dodavatele vídeňského císařského dvora a je logické, že usilovala ukázat v centru monarchie i před světem své schopnosti a možnosti v celé šíři a v co nejlepším světle.

Dnes vnáší světlo do poznání celkové podoby expozice a do představy o způsobu instalace soubor čtyř fotografií z firemního archivu, na nichž je výstava harrachovského skla zachycena. Jejich význam spočívá nejen v tom, že se jedná o druhé nejstarší dosud známé fotografické snímky některé z harrachovských výstavních expozic, ale především v tom, že díky ostrosti poskytují jedinečnou možnost detailního studia vystavených předmětů. V kombinaci s písemnými materiály a výrobní dokumentací pak umožňují také přesnou identifikaci jednotlivých, zejména těch nejdůležitějších exponátů

Expozice Harrachovské továrny na sklo v Novém Světě na Světové výstavě ve Vídni 1873. 

 

 

 

 

 

Dominantami instalace a pro návštěvníky nejpozoruhodnějšími exponáty byla nesporně v popředí stojící dvojice váz, vytvořených k 25. jubileu vlády Františka Josefa I. Monumentální, pětidílné vázy z bíle mramorovaného skla nesly malované portréty císařského páru, na soklu pak pohledy na panovníkova sídla, zámky Schönbrunn a Possendorf. Vázám konkurovaly dva trojramenné rubínově zbarvené nástolce se zlatě malovanými maureskami, blízce příbuzné bezpochyby staršímu, ovšem pouze dvouramennému nástolci ve sbírkách Západočeského muzea v Plzni. K dalším vyjímečným kusům lze přiřadit i dvě bílozelené alabastrové vázy s okraji vybrušovanými do tvaru akantových listů, z nichž jedna zůstala dochována ve firemní sbírce. Na stupňovitém pódiu se zrcadlovými plochami byla pak hustě rozestavěna velká většina z více jak šesti set exponátů, zčásti rozřazených do skupin podle typů výrobků. Podstatnou část tvořily ukázky skla ve staroněmeckém stylu, ze zeleného skla s figurálními nebo ornamentálními motivy malovanými emaily a zlatem. 

Monumentální „císařská“ váza, 1873, v. 175 cm

Pětidílná. Bezbarvé sklo, vrstvené bílým opálem, krakelované, převrstvené bezbarvým sklem, foukáno do formy. Malba emaily a zlatem. Na čelní straně modrý kruhový medailon v bílém rámci z akantových rozvilin, v něm dole ve štítu rakousko-uherský orel, po stranách nahoře dvě hnědě stínované postavy géniů držící pásky s nápisy Barmherzigkeit (Milosrdenství) a Gottesfurcht (Bohabojnost). Na podstavci přišroubována obdélná deska s malovaným pohledem na císařský zámek Possenhofen, čtyři lepené růžové skleněné kameny, mezi nimi na stuze pestré květinové závěsy. Dnešní umístění druhé z dvojce“císařských váz“ je neznámé. 

Z řady tradičních námětů se vymyká několik váz s malbou exotických rostlin, které, jak ukazuje váza s výrazně barevnou malbou orchideje, svým provedením předznamenávají rostoucí zájem o motivy inspirované uměním Orientu. Do bohaté přehlídky harrachovské produkce ovšem byly zařazeny také starší i nové výrobky z několika barev ledového skla, unikátní kusy ze skla nitkového – Cristall reticulierter Pokal či Fadenbandglas Zuckerschale mit Cristall verschlungener Schlange matt, lampy a stínidla, flakony, toaletní soupravy a množství ukázek stolního skla.

Vídeňská výstava skončila pro Jana Nepomuka Františka hraběte Harracha a jeho sklárnu jednoznačným úspěchem v podobě ocenění velkou zlatou medailí.

Mezinárodní výstava, Filadelfie 1876

Centennial International Exhibition ve Filadelfii, pořádaná roku 1876 ke stoletému výročí vyhlášení americké nezávislosti, byla první světovou výstavou konanou na americkém kontinentě. Evropským vystavovatelům sice poskytla možnosti k vytvoření vazeb na americký trh, dlouhý a nákladný transport exponátů i celní předpisy však četné případné vystavovatele od účasti odradily. Harrachovská sklárna ovšem šanci předvést poprvé v zámoří reprezentativní výběr ze své produkce a případně rozšířit obchodní kontakty i možnosti exportu využila.

Z hlediska stylového vývoje sledovala expozice dva směry – vrcholící novorenesanci a nastupující orientalizující tendence. V porovnání s prezentací harrachovského skla ve Vídni roku 1873, kde převládal novorenesanční styl, se ve Filadelfii o tři roky později už zřetelně uplatňují také exponáty signalizující snahu reagovat na stále narůstající zájem o umění Orientu.

Dvoudílná váza – vějíř, tvar: 1876, výr. č. 92/1, v. 34 cm

Zřejmě unikátní váza, navržena a určena speciálně pro Mezinárodní výstavu ve Filadelfii 1876.

Bílé alabastrové sklo. Dvoudílná, podstavec a tělo vázy foukány do forem. Okraj zabroušen do oblouků, malba bílým reliéfním emailem a pestrými emailovými barvami. 

Novorenesanční, novobarokní a novorokokové sklo

Poslední tři desetiletí 19. století jsou ve sklářské výrobě charakteristické rychle se střídajícími uměleckými styly napodobující dřívější motivy italské renesance, opulentního baroka a majestátního rokoka. 

Novorenesanční styl se projevoval především tvorbou výrobků z opakního bílého skla zdobeného medailony a groteskami cerpajícími z italské renesance. Pozdější výrobky harrachovské sklárny zdobí především rostlinné motivy vídeňských návrhářů vyvedené bílým i barevným emailem či antikizující hlavy malované pastorózním bílým emailem. 

Harrachovská secese 1895 – 1915

Do 20. století vstoupila sklárna v Novém Světě jako prosperující, technicky modernizovaný podnik. Odbyt výrobků zajišťovala vlastní rozsáhlá síť obchodních zastupitelství nejen v Evropě, ale též na Blízkém Východě a ve Spojených státech. Součástí provozu kromě vlastní sklárny i brusírna, rytecká dílna, malírna či leptárna.

Výtvarnou úroveň harrachovského skla zvyšovala spolupráce s profesionálními výtvarníky a návrháři. Prvními návrháři podniku byli již od osmdesátých let 19. století Josef Petříček a Bohdan Kadlec, v letech 1900-1918 zde působil akad. Malíř Julius Jelínek, žák Vojtěcha Hynaise na pražské akademii. Jeho nástupcem se stal dosavadní praktikant Rudolf Schwedler, který byl návrhářem sklárny až do roku 1958.

Dobrá pověst harrachovské sklárny přiváděla od přelomu 19. a 20. století do Nového Světa též externí spolupracovníky z řad významných českých architektů a výtvarníků. Své práce zde realizovali např. Jan Koula, Jan Kotěra, Carl Lederle, později Alois Metelák, Josef Drahoňovský a jiní. Harrachovské výrobky zaznamenávaly velké úspěchy na světových výstavách.

Harrachovské art deco 1915 – 1945

Nebyly to ale jen úspěchy, které provázely harrachovskou sklářskou výrobu v první polovině 20. století. Léta světových válek a hospodářských krizí tíživě doléhala i na krkonošskou sklárnu a nejednou ohrozila její samostatnou existenci. Zániku výroby zabránil vždy rozhodný postoj harrachovských sklářů. V roce 1943 Harrachové sklárnu prodali a od 1. dubna se majitelem stal Rudolf Endler, kterému dekretem prezidenta republiky o znárodnění podniků byla sklárna vyvlastněna na jaře roku 1945.

V období secese se vedle nových hutních technik, malby, brusu a rytého skla uplatnilo sklo leptané, které je všeobecně vnímáno jako jeden z typických projevů secesní sklářské tvorby.

Později nastupující art deco se vyznačovalo především brusem.

Snahy o nové sklo 1945 – 1990

Předválečnou krizi provoz sice přežil, ale stagnoval, během druhé světové války byli Harrachové nuceni sklárnu prodat. Hluboké přeměny, jimiž prošel československý sklářský průmysl od roku 1945, poznamenaly též další vývoj harrachovské sklárny. Roku 1946 postihl huť a archiv již třetí, tentokrát nejničivější požár, o rok později byla zrušena rytecká a malířská dílna. Zestátněný podnik byl po šestiletém období samostatnosti přičleněn k národnímu podniku Železnobrodské sklo, roku 1972 bylo při sklárně otevřeno Muzeum skla. V letech 1958 – 1993 byl součástí průmyslového komplexu Borské sklo, později státního podniku Crystalex a poté privatizován. Od počátku padesátých let se harrachovská výroba postupně specializovala na nápojové sklo a některé další hutní produkce. Zušlechťování výrobků malbou a rytím zaniklo již v roce 1947, pouze broušení skla si udržuje v Harrachově tradiční pozice. K poslední významné technologické změně došlo v roce 1982, kdy byly vyměněny pece.

V lednu roku 1955 nastoupil do harrachovské sklárny na nově zřízenou pozici výtvarníka šestadvacetiletý Milan Metelák. Absolvent Střední odborné školy slářské v Železném Brodě,

který následně absolvoval studium na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde navštěvoval ateliér profesora Karla Štipla. Během svého studia se zaměřil na malbu na skle. Sou běžně, v období 1948-1951, studoval na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Po studiu prošel praxí v Karlových Varech, Železném Brodu a Poděbradech. Harrachovskou sklárnu znal nejen ze studentské praxe, ale ještě mnohem dříve sem zajížděl se svým otcem, Aloisem Metelákem, který vyhledával kvalitní harrachovské skláře a zdejší surovinu pro své návrhy. Milan Metelák měl ze svých předcházejících pracovních pobytů mnoho zkušeností se specifickým prostředím skláren, proto na příkaz technologa po svém příchodu do Harrachova trávil daleko více času v huti než v kanceláři výtvarníka nebo kreslirně.

Milan Metelák se po nástupu do sklárny zaměřil na dekorativní sklo. Byl si vědom toho, že je potřeba ve výtvarných návrzích zhodnotit kvality sklárny, zručnost jejích sklářů a tradici sklářských technik, která se tady uchovala velmi živá. Současně ale chtěl vytvořit novou, moderní podobu skleněné plastiky, skleněného dekorativního předmětu odpovídajícího současnému tvarosloví. Jeho ideálem bylo sklo tvořené za horka u pece a tam rovněž dokončené. Převzal zkušenosti své rodiny, poučil se u Rudolfa Schwedlera, navázal na jejich úspěchy a po kusil se je dále rozvinout. Jeho přijetí na místo výtvarníka - v prvopočátku možná chápané jako ústupek směrem k Výtvarnému středisku i ministerstvu spotřebního průmyslu představovalo pro vedení sklárny kompromisní řešení, jak vyjít vstříc snahám o spolupráci vysokoškol sky vzdělaných výtvarníků s průmyslem a zároveň najít argumentaci pro odmítnutí užší spolupráce s externími návrháři. Metelák se obdivuhodně sžil s životem ve sklárně, přečkal všechny zkoušky, které mu provoz hutě jako akademicky školenému umělci připravil, a dobře vycházel také s vedením sklárny.

Současnost 1990 – 2020

Od roku 1993 pracuje sklárna v Harrachově jako soukromý podnik pod názvem N a S Glassworks.

Majitel firmy JUDr. František Novosad zakoupil sklárnu v rámci hospodářsko-politických změn s cílem pokračovat v dobré tradici kvalitní výroby ručně tvarovaného nápojového skla. V programu vedení podniku je také obnova výroby malovaného skla a svítidel s celobroušenými a hutně tvarovanými díly, zdobenými navíc matováním, pískováním a malbou zlatem.

Současná produkce sklárny odpovídá těmto trendům a zároveň pracuje s novými vzory podle návrhů vlastních výtvarníků a námětů zahraničních zákazníků.

V areálu byly postupně od roku 1994 vybudovány některé zajímavosti k oživení sklárny a turistického ruchu jako např. muzeum v tzv. Panském domě, prodejna, minipivovar s restaurací, hotel a pivní lázně.

V roce 2002 byl postaven pivovar s restaurací a od této doby nese podnik nový název Sklárna a minipivovar Novosad & syn.

Sklárna produkuje luxusní nápojové sklo, užitkové sklo i křišťálové lustry. Unikátní je brusírna skla, jejíž stroje dodnes roztáčí transmise poháněná vodní turbínou od firmy Jos.Prokopa synové z roku 1937. Každý den probíhají ve sklárně exkurze do sklářského provozu, brusírny, pivovaru i sklářského muzea. Speciální nabídkou jsou pivní lázně. Zdejší pivo již získalo několik významných ocenění, naposledy obdržel dvanáctistupňový světlý ležák František Hlavní cenu v absolutní kategorii Pivo roku 2011 na Slavnostech piva v Táboře. Přestože objem harrachovské produkce je z dnešního hlediska nevelký, zaujímá sklárna v soudobém sklářském průmyslu významné postavení. Přitažlivost jejích výrobků tkví v návaznosti na živou tradici ruční výroby, na její vysokou výtvarnou a řemeslnou úroveň. Kvalita harrachovského skla významně přispívá k reprezentaci českého sklářství v zahraničí.

František Novosad ví, že má komu předat své dílo. Vyznává filozofii, že majetek není k tomu, aby se vlastnil, ale aby se spravoval pro budoucí generace. Vpravdě šlechtický přístup. Jeho syn Petr a maličký vnuk Jakub jsou zárukou, že to všechno má smysl. Příběhy se odvíjejí a prolínají. Aby ne, když jde o místo s čarovnou mocí. František Novosad je prostě důstojný nástupce Jana Nepomuka Františka hraběte Harracha.